Někdy v září ve mně definitivně uzrálo Rozhodnutí, začal jsem se tedy pomalu rozhlížet po nějakém vhodném prstenu.

Článků o tom, jak vybrat zásnubní prsten, je na Internetu hromada, takže jsem záhy zjistil, že možnosti jsou vskutku široké. Protože jsme za dobu, co jsme spolu, téma prstenů několikrát v žertu nakousli, měl jsem navzdory faktu, že Alenka žádné ozdoby na rukou nenosí, poměrně přesnou představu o potřebné velikosti (ještě že tak, spaní má lehké, takže možnost zjitit velikost nenápadně neexistovala). Začalo se přede mnou rýsovat zadání: prsten velikosti 47 z bílého zlata, ne příliš masivní, aby na drobné ručce nepřekážel a tvar by měl být klasický, punk nechme jiným. Postupně jsem si pročetl rozdíly mezi jednotlivými druhy zlata, zjistil, co znamenají čtyři C a objevoval nabídky jednotlivých zlatníků. Protože jsem chtěl zachovat moment překvapení, nevyužil jsem možnosti poradit se v širším rodinném kruhu a místo toho jsem se plně spolehl na Internet.

Nakonec jsem narazil na stránky zlatnictví Rýdl, které se mezi ostatními v něčem odlišovaly. Nevypadaly jako něco, co napsal před deseti lety student střední školy na brigádě a zároveň se nejednalo o typický e-shop. Při hledání referencí jsem narazil na diskusi na “serveru pro mladé maminky” (myslím, že šlo o mimibazar), z jejichž těhu-newspeaku jsem vydedukoval, že pan Rýdl asi nebude špatnou volbou. Osobní návštěva prodejny na pražském Újezdě tento dojem utvrdila a navíc mi ochotná paní po vyslechnutí mé představy doporučila ke mnou vyhlídnutému modelu alternativu, která vypadala ještě lépe. Vybral jsem si jinou čistotu kamene, takže k objednávce došlo o týden později po telefonickém potvrzení ceny. Termín zhotovení maximálně 4 týdny mi poskytoval rezervu 14 dní, ale SMS s informací, že prsten je hotov nakonec dorazila ještě o týden dříve a já jsem tak mohl 4. prosince večer řešit nerudovskou otázku: kam s ním?