O svatební veletrhy jsem se nikdy nezajímala, pozvání na ně jsem vždy odmítala, neviděla jsem důvod, proč se takové akce účastnit, když to pro mě není aktuální a svatbu zatím neplánuji. Po zasnoubení a výběru termínu svatby se ovšem situace změnila, rozhodla jsem se tedy nějaký ten veletrh navštívit.

Kytice (a květinová výzdoba), jedna z mála věcí, o které jsem téměř nepřemýšlela. Stačilo jedno příjemné odpoledne u Tomášovy mámy, krátké zamyšlení a nápad byl na světě. Celým svatebním dnem mě budou provázet pivoňky, ty mi vždycky připomenou dětství. S babičkou a dědou jsem jezdila každé prázdniny na chatu, tam byl jeden keřík pivoněk, který býval v době našeho příjezdu téměř odkvetlý a mně to bylo vždycky hrozně líto. Teď si to tedy můžu vynahradit. :)

S výběrem restaurace jsme vzhledem ke zvolenému termínu svatby, který bude jistě dost frekventovaný, také příliš neotáleli. Nejprve jsme udělali malý průzkum nejhezčích a nejlépe hodnocených hotelů a restaurací. Poté jsme se začali rozhodovat, který podnik navštívíme jako první. Nejobvyklejší místa svatebních hostin v Praze a okolí (Modrá stodola, Český statek, Krčma Červený Újezd, Sport Hotel, Chvalská tvrz…) nás na první pohled příliš nenadchla, proto jsme se snažili najít něco alespoň trochu jiného, nejlépe u vody. Při vybírání toho správného místa pro nás byla také důležitá možnost ubytování pro svatebčany, kteří budou cestovat z daleka.

První věc, kterou jsem se rozhodla zařizovat, byl výběr svatebních šatů. Vzhledem ke svým miniaturním rozměrům jsem tušila, že bude umění sehnat něco, co by bylo v mé velikosti a zároveň splňovalo má přehnaná očekávání. Už při výběru normálního oblečení mívám trochu problém, přitom mi moje rozměry nepřijdou až tak nestandardní. Ovšem prodejce nejspíš počítá s tím, že většina žen má metr osmdesát, padesát kilo, a to bez jakýchkoliv oblin, ale zároveň jsou nejspíš ony ženy ramenaté a ruce mají vytahané jako opičí matky (bez urážky).

Obvykle na Tomášovi poznám, když má špatnou nebo dobrou náladu, má něco za lubem nebo chystá překvapení, ale tentokrát jsem skutečně do posledního okamžiku netušila, že by mohl chtít tento krok v dohledné době podniknout. Tak jsem 21. prosince po lehké procházce a snídani ve Starbucks usazená na lavičce na Kampě překvapeně hypnotizovala krabičku s prstenem.

Máme takový předvánoční zvyk, každý rok si někdy těsně před svátky zajdeme na kávu do Starbucks. Tento rok vhodné datum vyšlo na sobotu 21. prosince, tedy zimní slunovrat. Shodou okolností přesně čtyři a půl roku poté, co mezi námi kus za Prahou přeskočila první jiskra.

Někdy v září ve mně definitivně uzrálo Rozhodnutí, začal jsem se tedy pomalu rozhlížet po nějakém vhodném prstenu.