Hned v první polovině ledna jsme se s mojí svědkyní vydaly na Svatební dny do hotelu Clarion ve Vysočanech. Představovala jsem si to tam mnohem větší, jak vystavovacím prostorem, tak množstvím stánků, ale pro navození atmosféry a ochutnání několika dobrot to naprosto stačilo.
Jako druhý (a poslední) jsme na začátku února navštívily Svatební veletrh v hotelu Diplomat na Evropské, přidala se k nám ještě jedna z mých budoucích švagrových. Je to největší svatební veletrh v Praze, vystavovatelů je tam spousta a člověk pomalu neví, kam se má dříve dívat. Kdyby nebylo svatebních veletrhů, asi bych se nikdy nedozvěděla, co taková nevěsta všechno na své svatbě určitě “musí mít” a existence některých vychytávek by mi zajisté zůstala utajena. :)
]]>Na radu budoucí švagrové jsem navštívila maličké květinářství v Nuslích, s milou slečnou floristkou jsem probrala svoje představy, ona mi v některých věcech poradila a během čtvrt hodiny bylo dohodnuto, příjemně překvapila příznivá cena za všechnu květinovou výzdobu. Už teď se na to těším jako malá holka a jsem zvědavá, protože jsem některé věci nechala zcela na slečně z květinářství.
]]>První kolo vyhrál kouzelný botel Matylda na Masarykově nábřeží. Prostředí tam je příjemné, vybavení z masivního dřeva a kůže, kuchyně vynikající, celou atmosféru dotváří výhled na Pražský hrad a občasné cuknutí „podlahy“ vás nenechá na pochybách, že jste na skutečné lodi. Bohužel, cena pronájmu a hrozba velké vody nás donutila hledat dále.
Při dalším výběru jsme se na chvilku odklonili od myšlenky restaurace/hotelu v blízkosti řeky. Jednoho lednového sobotního dopoledne jsme se jeli podívat do areálu Botanika v Horním Bezděkově. Ovšem ani příroda všude okolo a množství koček nás neodvrátily od touhy najít místo u vody.
O týden později jsme se vypravili na ochutnávku a prohlídku do hotelu GreenYacht u Libeňského mostu. Večeře byla výborná, velmi nás zaujala možnost hostiny na lodní terase s výhledem na řeku, cena pronájmu nám přišla také přijatelná a na rozdíl od podniků podobné kategorie je tento hotel zařízen decentním a vkusným způsobem, nikoliv v duchu „námořnického baroka“ (Botel Admirál). Vítěze bychom tedy měli.
]]>Teď už zpět k hlavnímu tématu – šatům. Hned na začátku jsem se rozhodla, že si šaty půjčím, i když ona romantická představa vlastních svatebních šatů, které jednou objeví jako poklad moje praprapra…-vnučka, mě lákala hodně. Nakonec zvítězil zdravý rozum a nedostatek místa ke skladování. Další důležitou věcí, bylo stanovení částky, nad kterou jsem nebyla ochotná jít.
K mému velkému překvapení jsem zjistila, že není třeba obejít všechny pražské svatební salony, aby člověk sehnal onen dokonalý kousek. Některé ze salonů bylo možné téměř okamžitě vyloučit, neb jejich nejnižší cena za vypůjčení šatů začínala někde okolo mé vrchní hranice, kterou jsem se rozhodla nepřekročit. Abych neutrpěla citovou újmu (a náš rozpočet újmu fyzickou), rozhodla jsem se nenavštívit všemi opěvovaný svatební salon Nuance, třeba toho ještě někdy budu litovat, ale zatím mě to nechává zcela chladnou.
První místo, které jsem první lednový pátek navštívila, byla pobočka salonu Nevěsta na Pankráci. Slečna, která se mi věnovala, byla velmi ochotná a milá, ceny tam byly asi nejpříznivější ze všech mnou navštívených salonů. Výběr šatů byl i v mé velikosti ohromný. Jedny šaty jsem tu vybrala, ale rozhodla jsem se být svědomitá a zkusit ještě nějaké další salony.
Dále jsem se vydala do salonu Venésis na Smíchově, šla jsem se tam vlastně jen zeptat, jestli se mám objednávat, protože většina svatebních salonů objednání vyžaduje. Nicméně jakmile jsem tam přišla, ujala se mě příjemná paní, našla několik modelů, dokonce mě v nich i vyfotila, protože jsem s sebou neměla nikoho. Ceny tu byly celkem příznivé, výběr v mé velikosti už nebyl tak velký jako u předchozího salonu, ale jsou zde schopni sami u šatů upravit délku i šířku podle potřeby.
Mou třetí destinací bylo studio Brilliant Princess v pasáži jednoho z domů ve Vodičkově ulici. Tam je to skutečně maličké, jsou schopni pouze drobných ručních úprav šatů, protože nemají k dispozici stroj. Výběr byl velmi malý, letos se zaměřili především na plesové šaty, takže jsem zde nevybrala nic.
Poslední mnou navštívené bylo Andělské svatební studio na Praze 5, prostředí mi tam přišlo bezkonkurenčně nejlepší. Šaty se mnou zkoušela velmi milá a upovídaná paní. Tady jsem nakonec našla ideální šaty pro mě, dokonce v mé velikosti a hlavně velmi pohodlné, lehoučké jako pírko. Do konce ledna měli slevy na vypůjčení všech šatů, takže jsem se dostala poměrně hluboko pod můj limit.
Doteď tomu nemůžu uvěřit, ale vybrat a zamluvit šaty mi trvalo přesně týden.
]]>První „opravdu duchaplné“ slovo, které ze mě vypadlo bylo „Vážně?“, po několika vteřinách, když prvotní šok opadl, jsem konečně řekla „Ano“.
O vánočních svátcích jsme novinu oznámili rodinám a některým přátelům, dokonce se nám během volna povedlo vymyslet datum svatby. 5. červenec, pátek – svátek, tento den se jevil jako naprosto ideální pro svatbu. Už bude léto, večer by mohlo být celkem teplo, navíc to bude začátek prodlouženého víkendu, což znamená dostatek času si to užít a mít více než jeden den sami pro sebe.
]]>Plán byl jasný, po snídani sejdeme Nerudovkou na Malostranské náměstí, tam se občerstvíme a následně budeme pokračovat procházkou po Kampě. Protože jsme vstali o něco později, nakonec jsme snídali výborné Starbucks muffiny a já jsem jenom doufal, že se mi podaří neobvyklou bouli na bundě zamaskovat stejně dobře, jako předtím během procházky. Nakonec se podařilo a my jsme vyrazili vstříc Kampě do zamračené čerstvě zimní (pochopitelně jenom dle kalendáře) Prahy. Jedna lavička kousek od Sovových mlýnů přímo vybízela k vyfocení sedícího portrétu. No a když už jsem tak klečel s foťákem v ruce, vytáhnout z kapsy krabičku s prstenem bylo dílem okamžiku. Do poslední vteřiny nic netušila.
]]>Článků o tom, jak vybrat zásnubní prsten, je na Internetu hromada, takže jsem záhy zjistil, že možnosti jsou vskutku široké. Protože jsme za dobu, co jsme spolu, téma prstenů několikrát v žertu nakousli, měl jsem navzdory faktu, že Alenka žádné ozdoby na rukou nenosí, poměrně přesnou představu o potřebné velikosti (ještě že tak, spaní má lehké, takže možnost zjitit velikost nenápadně neexistovala). Začalo se přede mnou rýsovat zadání: prsten velikosti 47 z bílého zlata, ne příliš masivní, aby na drobné ručce nepřekážel a tvar by měl být klasický, punk nechme jiným. Postupně jsem si pročetl rozdíly mezi jednotlivými druhy zlata, zjistil, co znamenají čtyři C a objevoval nabídky jednotlivých zlatníků. Protože jsem chtěl zachovat moment překvapení, nevyužil jsem možnosti poradit se v širším rodinném kruhu a místo toho jsem se plně spolehl na Internet.
Nakonec jsem narazil na stránky zlatnictví Rýdl, které se mezi ostatními v něčem odlišovaly. Nevypadaly jako něco, co napsal před deseti lety student střední školy na brigádě a zároveň se nejednalo o typický e-shop. Při hledání referencí jsem narazil na diskusi na “serveru pro mladé maminky” (myslím, že šlo o mimibazar), z jejichž těhu-newspeaku jsem vydedukoval, že pan Rýdl asi nebude špatnou volbou. Osobní návštěva prodejny na pražském Újezdě tento dojem utvrdila a navíc mi ochotná paní po vyslechnutí mé představy doporučila ke mnou vyhlídnutému modelu alternativu, která vypadala ještě lépe. Vybral jsem si jinou čistotu kamene, takže k objednávce došlo o týden později po telefonickém potvrzení ceny. Termín zhotovení maximálně 4 týdny mi poskytoval rezervu 14 dní, ale SMS s informací, že prsten je hotov nakonec dorazila ještě o týden dříve a já jsem tak mohl 4. prosince večer řešit nerudovskou otázku: kam s ním?
]]>